Jsem člověk – (p)savec

Už si přesně nevzpomínám, kdy jsme poprvé něco napsala, bylo to pravděpodobně mé jméno velkými tiskacími písmeny na nějaký obrázek ve školce.

Vzpomínám si, jak moje maminka se mnou ztrácela trpělivost v první třídě při psaní řádků různých vlnek, koleček a klubíček…a já se jí vůbec nedivím.

Naštěstí jsem se přes stovky křivých, neúhledných a rozmazaných čárek dostala k písmenům, později slovům a dokonce celým větám. A kromě toho jsme si ještě dokázala v této činnosti najít zalíbení.

Na základce jsem několik let vydávala (a ručně psala) časopis Delfíni, který se dokonce rozhodli (díky mé vytrvalosti víc než kvalitě) zanést i do školní kroniky.

Vždy jsem psala krasopisně, dokonce až tak, že mě i na vysoké škole podezřívali spolužáci, že si zápisky z přednášek doma úhledně přepisuji (No, nejsem blázen!). Na gymplu mi pořád chyběly sešity, protože si je rozpůjčovali spolužáci, aby si doplnili učivo, když nebyli ve škole.

Sepsala jsem diplomovou práci s vidinou, že budu studovaný kunsthistorik (a to se povedlo) a bez jakýchkoliv ambicí, spíš jen tak z jakéhosi puzení, jsem napsala i několik divadelních komedií pro divadlo HLAD, za které jsem sice žádný titul nezískala, ale odměnou jsou mi rozesmáté tváře, naplněné sály a tleskající diváci (a pak taky pár cen z různých přehlídek, ale to vlastně není podstatné).

Dneska píšu hlavně maily, smsky a lístky na nákup a dennodenně ve mně hlodá cosi, co mi říká, že přece tohle by stálo za zapsání, tahle situace je jak z nějaké knížky a takový článek na internetu vyloženě chybí!

A protože teď dozrál čas a puzení se stále ozývá, začínám psát tento blog. Co tu najdete? Slibuji, že vás ušetřím plytkého vylévání citů a dávání nechtěných rad a pokusím se psát o tom, co se prolíná s mojí tvorbou – řekněme – rukodělnou. Zkrátka o tom, co mě živí a co dělám ráda.