Ledňáček

Nedávno mě večer, resp. spíš v noci, kdy jsem nemohla spát, přepadla myšlenka, že život je jako řeka. Řeka, které nás unáší bůhví kam (i když finální směr je plus mínus jistý pro všechny), po které můžeme plout nebo se v ní topit. Jsem si jista, že je to trochu klišé, které objevilo již mnoho lidí přede mnou, nevidím v ní nic výjimečného, ale v oné noční, tiché chvilce mě bavilo se touto metaforou trochu zaobírat a nechat se tak trochu unést. Koneckonců, nebyla bych první, koho řeka unesla.

Nejsem zdatný vodák, ale několik řek jsem za svůj život sjela. Umím loď ovládat a přinutit ji, aby jela aspoň přibližně tam, kam chci já, ale raději jsem na vodu oblékala tričko s nápisem „Má to ale jeden HÁČEK“ a seděla na příslušném místě, tedy vepředu, za zády nějakého schopného muže… to se vždycky hodí. Vlastně i v životě.

Když člověk pluje po řece, vidí kolem sebe mnoho krásného a ne vždy je čas zastavit se, obdivovat a důkladně prohlížet. Občas je to nuda, která se vždycky lépe snáší, když máte dobrého parťáka v lodi, občas peřejky, občas jez, občas to drhne o kameny na dně… znáte to, že? A nemusíte být nutně vodáci.

U řeky se dá taky jen tak sedět. Sedět a nudit se. Sedět a pozorovat. Sedět a chytat. V ideálním případě ryby, v tom horším rýmu.

Snad nejotravnější momenty jsou ty, kdy se k vám přidají nezvaní hosté. Většinou prší, je zima, studená voda nahoře i dole, bahno, špína, zkřehlé prsty a do toho – voilà – komáři. Havěť, která se nedá odehnat, nedá se před nimi uprchnout, nemůžete se jich prostě zbavit! Neposlouchají, nechápou, nerespektují, jen si bzučí to svoje, štípou a otravujou život. Někdy si přeju, abych měla repelent, který by mě ochránil před všemi takovými lidskými komáry, kteří člověku pijou krev! Jo, kéž by…

A najednou, když máte štěstí, zatřpytí se na břehu cosi modrého. Než stihnete zjistit, co to bylo, je to pryč. Modré věci mě fascinují, a tak není divu, že jsem plná ostražitosti, když se objeví cokoliv této nadpozemské barvy. I ten nejnudnější, bahnitý a zarostlý břeh, šedivý den plný deště dokáže vždycky rozsvítit svým třpytem ledňáček. Lesk jeho křídel mě přitahuje a vábí. Jakmile se objeví, přestávám se soustředit… co soustředit, přestávám být vodákem, přestávám být zodpovědným členem posádky, nevidím peřeje ani kameny, neslyším šumění vody a stává se ze mě malé dítě upřeně zírající na nevídanou krásu. Krásu, kterou lze sotva okem zachytit, natož pak slovy popsat. Bloudím zrakem v bahně světa, ehm, tedy břehu, avšak doufám, že se někde mihne ten překrásný modrý přízrak. Že se zase objeví… Ve snech si představuji, jak ho chytím, pohladím jeho modrá peříčka, sevřu ho na chvíli v dlaních. Ve skutečnosti mi ulétává, mizí dřív, než si ho stihnu vůbec prohlédnout. Ale jednu jistotu mi i v reálném životě dává – vždycky zase přiletí. Nevím, kdy a na jak dlouho. Třeba jen na skok, na pár okamžiků, na malou chvilku… snad proto, abych měla den o něco krásnější a nevzdávala se svých tyrkysově modrých snů.

Inspirována tímto odvěkým symbolem věrnosti a lásky, opěvovaným už v Ovidiových proměnách, oblíbeným motivem českého krále Václava IV. a v neposlední řadě mým milovaným nanukem z dětství, ušila jsem si jednoho dne tuto modrou sukni. Ráda ji nosím s tričkem od české značky Lesotriko, ale kombinoval ji lze s čímkoliv. A pokud se líbí i vám, neváhejte – jedna ledňáčková může být i vaše!